Pokud nám Čechům řekne někdo z ciziny, že jsme národ , který diskriminuje a který je ve své podstatě rasistický, ihned se bráníme a říkáme vše možné na svoji obhajobu. Pokud se však opravdu zamyslíme a mnohdy a leckde tiše nasloucháme projevům okolních lidí a názorové hladině, která zde v naší zemi je, pak se možná můžeme řídit starým dobrým pořekadlem :„Na každém šprochu je pravdy trochu“. Nehledě na občasné svoje vlastní pocity a názory, které jsou občas a někdy i velice často podmíněné předsudky a vlivem výchovy, kterou jsme dostávali již od dětství.

Kde se berou názory, které diskriminují nebo o někom a teď myslím o jakékoliv menšině říkají, že není něco normálního. Jedna z definic „normálnosti“ je to, že normální je vše, co většina pokládá za schůdné a co toleruje nebo dělá. Problémem je, že ne všichni jsme stejní a ne všichni máme stejné návyky a hlavně životní hodnoty. Pokud se vrátíme k Romům, pak je jisté, že je to komunita, která má svoji vlastní kulturu a svoje vlastní dějiny. Životní hodnoty jsou možná leckdy jinde než ty většinové. Velkou hodnotou jsou děti.Romové jsou skupina lidí, kteří jsou temperamentní a svůj temperament neskrývají. Tím působí někdy zvláštně a na konzervativnější většinovou populaci pak působí v některých ohledech negativně. Myslím tím i hlučnější domácí party či zábavy, rodinné diskuse či jen hry malých dětí. Temperament ale není nic špatného a spousta jižních národů jako jsou Italové  jsou také temperamentní.

Pokud se podíváme do historie, pak zjišťujeme samá pronásledování nebo život někde na pokraji společnosti, kam byli Romové mnohokrát dáni a ne vlastní vinou. Velmi podnětná je expozice v Muzeu romské kultury v Brně. Navštivte alespoň stránky nebo se jeďte podívat osobně. Zjistíte možná věci o kterých jste neměli ani potuchu.

U mě samotného je romská otázka věcí velice těžkou v tom smyslu, že mám osobně neblahé zkušenosti nejen s krádežemi, ale do jisté míry i se spolunažíváním v domě, kde dosud žije moje matka. Jedno je jisté, totiž že neexistuje kolektivní vina a nemůžeme podle pár jedinců soudit všechny. To je opravdu diskriminace a zavánělo by to rasismem.Je to právě ona zkušenost, která nám vkrádá myšlenky na kolektivní vinu a té myšlence se musíme vyhýbat. Nikdo by nebyl rád, kdyby byl házen do škatulky se zločinci, kteří mluví stejným jazykem nebo mezi obtížné spoluobčany, přestože je sám vzorný a čistotný. Jsem šťastný za to, že mezi mými kamarády jsou i slušní Romové a že ze svého okolí znám spoustu Čechů, kteří žijí hůře než si vůbec můžeme představit.

Problém, který je bydlení s Rómy a nažívání s nimi například v jednom domě je poměrně značný a pro někoho může představovat skoro neschůdnou záležitost. Je potřeba si uvědomovat, že jde o jinou kulturní menšinu, která má jiné zvyky, jiné tradice a také jiné chování. Navíc, podíváme-li se do historie, pak zjistíme, že většina romských rodin pochází ze Slovenska, z míst, kde přiváděli elektrický proud někdy na konci šedesátých a  počátkem sedmdesátých let. Výchova k odpovědnosti a k hodnotám, na které celé generace nebyly zvyklé je proces dlouhý a pár desítek let to nespraví. Je proto potřeba dávat více šancí k pracovním příležitostem, ke studiu a vzdělávání jako takovému.

Znám ve svém okolí mnoho čistotných a vzdělaných Romů, pracuji na škole s romskými dětmi a proto vím, že není ani moudré ani vhodné předhazovat jinou kulturu a jiné výchovné principy. Sám bojuji i s názorem, který je velice rozšířený a to, že by se všechny národnostní skupiny měly podřídit české kultuře. Myslím si, že to není vhodné. Každý by si měl pěstovat svoje zvyky a svoji kulturu, věnovat se tradicím jako odkazu svých otců a matek.  Všem musí být měřeno stejným metrem a je nutné spíše ukazovat cestu ke vzájemnému respektu a pochopení. Situace v dnešní době je asi taková, že Romové cítí okamžitou diskriminaci nebo se někteří na ni již dopředu vymlouvají, ostatní obyvatelé se Romům vyhýbají a tím atmosféra houstne, alespoň v některých konkrétních situacích. Vzájemný respekt by byl na místě, mnohdy ale schází vůle a to na obou stranách.

 Známé obrázky

Foto: polanecky.blog.idnes.cz

Problémem však nadále zůstává bydlení tam, kde vítězí asociální prostředí. Starý pavlačový dům, kde je většina bytů bez wc a koupelen a kde si někteří nájemníci mnohdy na své vlastní náklady zbudovali koupelny v předsíních a plynové topení do komínů, je právě z velké části tímto pomyslným dějstvím, něčeho čemu se nadá říct respekt. Prosby, domluvy i výpomoc občas kolabuje, respektive se pokaždé míjí účinkem a několik platících nájemníků ve svých zrenovovaných bytech často doplácí na ostatní obyvatele domu minimálně ve vodném a stočném. Zejména starším lidem může vadit hluk a hlučné prostředí, nehledě na čistotu. Životní hodnoty jsou opravdu dané rozdílně a hledání vzájemného respektu je pak většinou v nedohlednu.

Jak tedy řešit tuto složitou situaci? Jak zařídit to, aby nerostla nová ghetta a zároveň se nikdo necítil obtěžkáván bydlením za které platí, obtěžován prostředím se kterým nesouhlasí a které neodpovídá jeho představám i kvalitě za kterou platí. Vyměnit s někým byt v domě, který je hlučný a který neodpovídá představám základního pořádku a čistoty je nemožné.

foto: sweb.cz

Jak tedy celé bydlení a celé tyto problémy vyřešit? Jaký zvolit postup aby se nikdo necítil být postižený nebo ponižovaný? Rozhodně jisté je, že všichni musí dodržovat stejná pravidla slušného chování a respektování domovních řádů, nočního klidu a dodržování hygienických norem a to bez ohledu na náboženský nebo národnostní rozdíl.  Toto téma je dost palčivé a myslím si , že zatím není jiné východisko než striktně dodržovat platné zákony a platné vyhlášky , která se uplatňují do teď. Je však na místě hledat vzájemnou cestu a pochopení.

 /EK/

Foto ikona: ferdfred.net

Související články:

Další články v podkategorii: Rady o bydlení